Nomice Magnesia Litera 2011

Litera za prózu

Hana Andronikova: Nebe nemá dno (Odeon)

Ani stopy po očekávané společenskohistorické látce, jakou nabídl ceněný debut Zvuk slunečních hodin: autorka přináší intimní, osobní příběh s hlubokým myšlenkovým kontextem. Jde o ohrožení rakovinou a vyrovnávání se se smrtelností. Hrdinka knihy dává překvapivě přednost cestě do peruánské džungle a vystaví jejímu působení svůj nepřipravený organismus. Líčí existenci v džungli mezi lidmi, kteří žijí v podřízenosti zákonům expanzivní přírody, ve víře v moudrost a moc šamanů. Nebe nemá dno je sugestivní příběh, jehož styl a jazyk jako by vyrůstaly ze spletitosti lián. Vypravěčka se vrací domů nevyléčena, ale s cenným poznáním, jak je smrt součástí života, jak čelit strachu: nebát se jím projít. V napětí mezi intuitivní vírou a exaktní racionalitou (stálé paralely života s kvantovou fyzikou) vítězí to druhé, ale lekce z džungle se neztrácí. Andronikova zvolila poutavý, originální a autentický způsob vyprávění, který důsledně podřizuje tomu, kde, s kým a v jaké chvíli sdílí život. V džungli teče proud řeči bohatě vrstvené, u počítače s přáteli na dálku na kost osekané věty; přiznaný vliv elektronické komunikace.

Jan Balabán: Zeptej se táty (Host)

Už v titulu je paradox: nemůžeme se zeptat na věci otce, který je právě po smrti. Balabán si prostřednictvím svých hrdinů s urputností klade otázky po tom, jak prožil život, jako by tušil, že mu na to nezbývá čas. Smrt je hlavním tématem románu, ač v něm jde o vyrovnávání s minulostí, s životem v době normalizace. Vypravěč o tom vede přísný dialog především se sebou samým, a také se sourozenci. Zároveň vytváří obraz otce, který si jako lékař stanovil konečnou diagnózu. Je vystaven obvinění, že občas neposkytnul stejnou péči všem stejně potřebným. To přetrvává jako stín na jeho pověsti i po jeho smrti a Balabán nenachází jednoznačnou odpověď; ona totiž není. A tak i kdyby se stačil táty zeptat, stejně by věci přísné evangelické morálky zůstaly otevřené. Balabánův poslední, až mrazivý román je co nejupřímnější výpovědí o životě in extremis.

Emil Hakl: Pravidla směšného chování (Argo)

Poslední prózu talentovaného prozaika střední generace tvoří tři na první pohled spolu málo související povídky. První, spíše žánrový obraz zážitku s paraglidingem, druhá, vpravdě existenciální, zaznamenávající umírání vypravěčova otce, třetí, která líčí výlet do dunajské delty u Černého moře, kam zamýšlí hrdina „uložit“ otcův popel. Všechny tři povídky jsou psány pro Hakla typicky dynamickým, specificky hovorovým jazykem, dokonale evokujícím chování tak trochu „ztracené generace“, která dospívala v husákovském socialismu, a dnes žije často nezakotveně, v mnoha případech i v jakési „kocovině“ z krize nenaplněného středního věku. Hakl píše, jak dýchá! Každá jeho věta v Ich formě navozuje potencionální napětí. V těch nejlepších se opírá o hrabalovskou tradici, stejně jako o reminiscence na prózy beatnické generace. Tato kniha se skvělým signifikantním názvem prozrazuje originálního vypravěče, výrazného představitele současné české prózy, který reflektuje životní postoj nezanedbatelné skupiny čtenářů.

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra (Torst)

Próza Petry Hůlové popisuje poměry v naší zemi za posledních řádově třicet let. Provokativně porovnává předlistopadovou dobu s dneškem, a to vše očima zanícené svazačky, kvalifikující listopad 89 jako vítězství kontrarevoluce. Osudy obyvatel uměle vytvořeného socialistického městečka Krakova jsou vypravěčkou probírány tak nemilosrdně, že nás může až zamrazit. Kniha s poněkud neatraktivním názvem, navzdory umělecké licenci, s níž je vylíčen nepravděpodobný charakter vypravěčky, vyznívá jako angažované a působivé varování, které svými literárními kvalitami rozhodně nesupluje publicistiku, ani sociologické či psychologické studie. Je to umělecká výpověď psaná formou čtivého, vtipného, typicky hůlovského monologu. Tematicky zcela ojedinělý pokus reflektovat klady i zápory doby; originální, odvážný i literárně vytříbený.

David Jan Novotný: Sidra Noach (Knižní klub)

Je léto 2002 a extrémní situace povodně, jež zatopila část Prahy, se autorovi nestala jen příležitostí k vylíčení nevšedního příběhu. Už název naznačuje, že mu jde o víc: Sidra Noach je jedním z oddílů Tóry, které se čtou o šabatu. A tak smysl záchrany před povodní je v tom, že se při přesunu setkají židovští obyvatelé Starého města s náhodnými návštěvníky Prahy, a dají nahlédnout do svých osudů, a že autorovi se naskytne příležitost vylíčit rázovité charaktery lidí, kteří jsou v ohrožení nakloněni sebereflexi, v níž se nám pak obráží i podoba uplynulého století. A co je tu originální: Novotnému se z líčených rozličných osudů podařilo zpřítomnit už téměř neskutečnou postavu pražského Žida. Povodně Novotný využil jako příležitost k uvědomění, že nikdo z těch životných postav příběhu už tu vlastně neměl být. Na téměř banální situaci vystavěn vynikající a závažný román.

Martin Ryšavý: Vrač (Revolver revue)

Pro svého hrdinu si autor, který nedávno zaujal Cestami na Sibiř, došel znovu do Ruska. Je jím možná talentovaný, leč ztroskotavší režisér Gusev, nyní moskevský metař. Román je dlouhým monologem muže, z něhož se řinou zdánlivě chaotické (autorsky je však rafinovaně komponované), slovesně vytříbené reflexe zkušeností nekonformního ruského intelektuála, jemuž jako by autor jenom naslouchal. Uprostřed vyprávění se pak obráží živá, nekašírovaná podoba dnešního Ruska, tkvícího jednou nohou v bolševických poměrech a druhou ve fantasmagorické podobě ruského kapitalismu, v němž podle nezkrotného vypravěče nemohlo nikoho šokovat absurdní divadlo, neboť ono bylo sám život. Monolog je protkán portréty pozoruhodných osobností jako z Gogola a z Čechova, ostrými střípky anekdotických odboček, neuvěřitelných, a přece dějinně skutečných. Proud vyprávění je strhující, zrcadlo vypouklé, a není obráceno jen na Rus. Dosti krutě v něm zahlédáme i sebe.

 

Litera za poezii

Josef Hrubý: Otylé ach (Galerie města Plzně)

Poezie Josefa Hrubého (nar. 1932) ve sbírce Otylé ach je robustní, plná hran, sevřená a osekaná. Básník sám sobě nic neodpustí, nic si neulehčí. Nezajímají ho snadné lyrické kličky či ozdoby, ale chce prostřednictvím svých veršů vždy tnout směrem k tušené podstatě, třeba i za cenu nelíbivosti, křivolakosti. Hrubého poezii vládne intenzita, ubírání spíš, než rozevlátá extenzivnost, básník raději volí zámlku, i kdyby měla vyznít jako přeryv, pokus, i kdyby měl znamenat slepou odbočku. To vše dodává sbírce dramatičnost a niterné napětí. Hrubého poezie navazuje na poetiku holanovské obraznosti, přirozeně však zůstává plebejštější, více se „špiní“ realitou a přímočarostí. Hrubého básně se rodí z velmi niterného impulsu, ve výsledku jsou však živou křižovatkou osobního i dějinného, snově unikavého i zemitě reálného, intimního i naze světu vydaného. Básníkovi nestačí pouhá reflexe, chce svět též příkře pojmenovat, ba postavit se mu, třeba až provokativně či vzdorně, svým originálním „šlachovitým“ básnickým jazykem a způsobem nazírání. Hrubého poezie má svou kusou, lapidární krásu, jeho sbírka je svědectvím zápasu s nesamozřejmostí moderního světa, zápasu, jenž je výsledkem celoživotního, nelehkého, avšak tím cennějšího básnického úsilí. Sbírka Otylé ach je navíc doprovozena souborem básníkových koláží, které ještě lépe nechají vyvstat všem křižujícím se vektorům autorova tvůrčího neklidu.

Jan. Jan Novák: Z deníku po Celanovi (dybbuk)

Sbírku básníka Jana J. Nováka můžeme pokládat za jakýsi zvláštní jazykový surrealismus, jehož bizarnost (i půvab) je tvořen přítomností výseků z většího (v úplnosti nepřítomného) nálezu, takže celek je podoben Kolářovým výtvarným kolážím. Což čtenáře přivádí k několikerému (vícevrstevnému) čtení básní a nutí jej vnímat nikoliv pouze to, co je psáno, ale také děj – děje, které tu byly před básní (a k nimž ony sekvence odkazují co výpovědi o jejich průběhu) a které tu budou po ní (jí stvořeny v mysli čtenářově). Útržky výpovědí mohou stejně dobře dávat smysl pospolu (co koláže) i jako ukazatelé – odkazy k původním celistvým výpovědím (z nichž zbyla tato torza). Několikerého čtení je zapotřebí také proto, že si nemůžeme být bezezbytku jisti, do které ze sekvencí (ku které původní skutečnosti) dané slovo přináleží. Novákovy básnické světy jsou sice nadreálné, nikoliv však neskutečné. Přesné, byť ne vždy bez pochyby srozumitelné. Rabiátsky něžné. S puncem autentičnosti, a přece důkladně prosypané kulturou, tradicí, odkazy intertextovými.

Karel Šiktanc: Nesmír (Karolinum)

Nová básnická sbírka předního českého básníka je sice nevelká rozsahem, obsahuje patnáct básní z let 2007 – 2010, avšak niterný pocit existencionální úzkosti, který prochází básníkovou poezií jako červená nit od prvopočátku jeho tvorby, otevírá právě zde nový prostor nejen pro vnitřní život jednotlivce, ale celkem přirozeně přechází i do vnějšího a tajemného světa nesmíru posmrtného. Přestože Nesmír působí sevřenějším dojmem než sbírky předchozí, básně v této sbírce nejsou vyprávěním lyrických příběhů, přestože na první pohled tak vypadají. Příběhy neplynou volně, ale zdají se být rozbité, neboť nesměřují slovo za slovem a verš za veršem přímo k pointě básně, ale často právě poslední verš vrací čtenáře na počátek básně i příběhu. Intuitivnější zacházení s veršem jako by právě v této sbírce u Karla Šiktance kulminovalo;vyžaduje sice pozorné čtení, ale kultivuje a prohlubuje vnímavost nejen k realitě, ale i k odlišnostem vnitřního vybavení ostatních lidí.

 

Litera za literaturu faktu

Jana Hubková: Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky. Letáky jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619-1632. (Filozofická fakulta UK v Praze/Togga)

Autorka předkládá rozsáhlou monografickou práci, jež je netradičním pohledem na osobnost Fridricha Falckého a na dramatické peripetie rozuzlení „české otázky“ v kontextu politik třicetiletého evropského konfliktu. Přibližuje klíčové dějinné okamžiky (české povstání a volbu nového krále) a jejich důsledky (pobělohorská emigrace) na základě analýzy soudobé publicistiky. Na základě široce pojatého archivního studia autorka analyzuje letákovou publicistiku české a německé jazykové oblasti, osvětluje její funkci v komunikační i řemeslně umělecké rovině a zpracovává její soupis a výběrovou edici. V rovině interpretační přináší „galerii obrazů“ Fridricha Falckého, tak jak se skládaly jednotlivé fáze jeho životního osudu (falckrabě, král, vzdorokrál, vyhnanec) ve víru neklidného 17. století, včetně Fridrichova obrazu jako aktéra dobové evropské politiky i jako symbolu českých politických i náboženských nadějí. Volba letákové publicistiky jako stěžejního pramene pro výklad „české otázky“ a dějin idejí a mentalit 17. století umožnila autorce obohatit historickou produkci o nové odborné a zároveň čtenářsky atraktivní dílo. Práce představuje inspiraci a přínos nejen pro českou historiografii, ale i pro studium vývoje raných fází českých médií a koneckonců i pro – u nás zatím velmi nerozvinuté – studium vývoje české politické komunikace. Nedílnou součástí kvalit této publikace je i její vysoce hodnotné ediční zpracování.

Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.) : Bohemia docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích (Academia)

Editoři, kteří jsou zároveň autory, nás spolu s dalšími přispěvateli provázejí krajinou historie mimouniverzitních badatelských institucí v českých zemích. Exkurz rozčleněný do čtrnácti kapitol nás nejdříve zavede k evropským pramenům, posléze se čtenář seznamuje s činností a strukturou dvou stěžejních učených společností z období před první světovou válkou: Královskou českou společností nauk a péčí mecenáše Josefa Hlávky založenou Českou akademií císaře Františka Josefa pro vědy umění a slovesnost. Za významnou lze považovat kapitolu zasvěcenou německým mimouniverzitním institucím v Čechách. Rozsáhle je pak popsána organizace badatelské činnosti v první republice. Cesta končí vznikem Československé akademie věd a hodnocením její aktivity a skladby do roku 1992. Význam díla spočívá především v systematickém zmapování dosud jen dílčím způsobem dotýkané oblasti. Opírá se o solidní faktografii a široké historické zázemí s evropským kontextem. Zdůrazňuje nové akcenty národního obrození, jež bylo dosud interpretováno především jako kulturní záležitost. A také poslání vědy jako integrální součásti národní kultury a vzdělanosti a respektování národních zájmů v jejím směřování. Kniha potěší nejen akademiky, ale i vzdělaného čtenáře. Je ke konzumentovi vlídná, dobře srozumitelná a kultivovaně napsaná. Působivá dobovými ilustracemi a obsahuje i galerii biografických portrétů protagonistů.

Vladimír Papoušek a kol.: Dějiny nové moderny. (Academia)

Autorský kolektiv pod vedením profesora Papouška připravil výpravnou syntetizující publikaci vykládající vývoj české literatury od roku 1905 do roku 1923 a měnící svým způsobem pohled na některé zažité přístupy k výkladu dějin české literatury. Výklad je velmi původně pojat jako mapa, na níž jsou jako „plochy času“ chápány jednotlivé roky. Původnost publikace zdůrazňuje zvolené období osmnácti let, které dává přednost vědomí vnitřní dynamiky vývoje literatury a umění před tradiční periodizací podle jevů vnějších, například politických. Do jednoho výkladového celku se tak dostávají události, které v tradičním pojetí výkladu dějin literatury představují předěly (první světová válka, vznik Československa). Vedle metodologické originality je třeba ocenit celkovou odbornou úroveň a vysokou vnitřní stylovou a výkladovou jednotu publikace (která jako by ani nebyla dílem osmičlenného kolektivu), dále citlivou a názornou práci s obrazovým materiálem a v neposlední řadě volbu jasného a přístupného výkladu. Tyto kvality dávají naději, že publikace bude vlivným textem i v širší veřejnosti a patrně vstoupí i do diskuse o pojetí školního výkladu dějin české literatury.

 

Litera za knihu pro děti a mládež

Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla (Meander)

Autorčina třetí kniha pro děti rozvíjí příběh japonské holčičky Kiko, která se ocitne se svým tatínkem, restaurátorem knih, na kroměřížském zámku. Nebaví ji být pořád ta „cizí“, proto se rozhodne chodit do školy. Tam se rychle spřátelí s českými dětmi, a to jednak zásluhou svého umění skládat origami, jednak snahou porozumět druhým a sama sobě věřit. Papírová skládačka jí také pomáhá proniknout do tajemství zámeckých duchů. Při svých náměsíčných výpravách se Kiko rozhodne odehnat jejích kletbu pomocí zaklínadla s papírovými motýlky. Nezvládla by to nebýt své třídy, a hlavně Lukáše, zkraje protivného kluka, který se jí vysmíval kvůli šikmým očím. Příběh se dotýká kulturních a civilizačních stereotypů, pracuje s tradovanými symboly a toposy, konkrétně s prostorem kroměřížského zámku a zahrady. Autorka nechává prolnout přítomnost s minulostí, reálný svět se snovým a fantazijním, dovede rozvinout archetypy lidských osobností a téměř detektivně rozšifrovat záhadu. Prostě a živě vyprávěný příběh v sobě nese mnohá poselství, přitom vtahuje děti do hry; a zásluhou přiloženého návodu je naučí skládat papírové hvězdičky a motýlky.

Tereza Říčanová: Noemova archa (Baobab)

Obrázkové album malířky a ilustrátorky volně navazuje na její úspěšné knihy vydané v Baobabu (Kozí knížka, Vánoční knížka, Měsíček svítí). Je v nich opět zastoupena oslava přírody a její obrodné síly, víra ve vítězství dobra a krásy, oslava užitečné práce, spojené s hospodařením, stavbami obydlí a obděláváním půdy a konáním v duchu přikázání „milujte se a množte se“. Starozákonní biblický příběh o zlu a zkaženosti světa, o Noemovi a jeho rodině, o potopě světa a záchraně Archy je přetaven do výjevů, které jsou významově a výtvarně promyšlené, sdělné a zároveň významově silné. Expresionisticky laděná malba s prvky art brutu zachycuje biblickou krajinu podobnou našemu venkovu, zobrazuje figury lidí a zvířat, navozuje atmosféru, přitom zachycuje pohyb a vzruch. Autorka nezapomíná na charakterizační detaily a návratné motivy, jakými jsou třeba holubičky a spásní andělé nebo šelmy. Stránková kompozice je umocňována ručně malovaným písmem, z něhož se v závěru dovídáme také o úmluvě mezi Bohem a lidmi. Plyne z ní, že budou-li žít v pokoji, již nikdy zemi kvůli člověku nezničí, a ti za odměnu budou vidět na obloze obrovskou a zářivou duhu. Umělecky výsostné album se stává dokladem návratu krásné knihy do české literatury.

Alžběta Skálová: Pampe a Šinka (Arbor Vitae)

Autorská kniha Alžběty Skálové kombinuje klasickou poetičnost dominantní výtvarné složky s velmi úsporným, ale přes svoji jednoduchost emočně působivým textem. S využitím kresby s akvarelem v kombinaci s prvky textilní koláže vytváří autorka z obyčejnosti nevšední fantastický svět, k němuž se lze opakovaně vracet a nalézat nové významové vizuální podněty. Klasická výtvarná technika se nepodbízí, klade naopak zvýšené nároky na čtenářovu vnímavost a schopnost vytváření interpretačních spojů. I přes zdánlivě převažující statičnost je kniha v nejlepším slova smyslu interaktivní, výkladově – významově i představově – otevřená, a to již volbou titulních postav: z chmýří zrozených maličkých, podivných, ale sympatických bytostí. Šest krátkých kapitolek pojednává o tom, jak se setkaly, zabydlely v krabici s děravými ponožkami, šly na karneval, nakupovaly nebo slavily společné narozeniny. Jde vlastně o půvabně deformované střípky ze stereotypů poklidného rodinného života – činorodá Šinka a dobrácký, ale poněkud pohodlný Pampe spolu svorně žijí, hospodaří, radují se z maličkostí a dokáží udělat radost i druhým. Velmi střídmý text je rozsahově adekvátním doplňkem sdělných ilustrací, mezi nimiž se objevují také rozfázování některých úseků děje, což podporuje úsměvnost zachycených situací (rozcvička, sledování vlastního obrazu v pokřiveném zrcátku). Pampe a Šinka je kniha s výrazným pozitivním nábojem, nepodbízivá, umožňující řadu znovu obohacujících návratů.

 

Litera za nakladatelský čin

Edice AAA (Argo)

Edice AAA nakladatelství Argo představuje už šestnáct let špičkovou současnou prózu od anglicky píšících autorů a autorek z USA, Velké Británie, Kanady a Austrálie. Zakladatelkou edice byla v roce 1994 Eva Slámová – zkušená amerikanistka, překladatelka a nakladatelská redaktorka, která přišla do Arga z nakladatelství Odeon. Eva Slámová bohužel loni na Štědrý den zemřela. Do edice vybírala tituly jak od zavedených spisovatelů (Chaim Potok, I. B. Singer, Woody Allen, William Saroyan, John Irving, Robert Fulghum), tak od mladých začínajících autorů, jejichž debut způsobil v zemi svého vzniku jisté pozdvižení. Díky Evě Slámové čtenáři poprvé v češtině četli díla Cormaca McCarthyho, Jerzyho Kosińského, Toma Robbinse a Nicka Cavea; z mladší generace objevila Jhumpu Lahiriovou, Jeanette Wintersonovou, Nicole Kraussovou a Dana Chaona. Vysoké laťce spisovatelské profese v anglicky psané literatuře odpovídá i vysoká kvalita českých překladů. Důležitá je i výtvarná stránka edice: přebaly poskytují platformu pro zavedené i začínající české výtvarníky. Grafikem edice AAA je od začátku Libor Batrla.

Vladimír Fuka: Deník 1952 (Plus 2010)

Svébytný letopis, svébytná kronika, svébytné svědectví – to vše bychom mohli říct o zcela mimořádném díle významného českého výtvarníka Vladimíra Fuky (1926–1977). Jakoby mimoděk pořízené, ale přesně datované obrázky a skici (dcera tohoto slavného ilustrátora především dětských knih ve své předmluvě dosvědčuje, že její otec si nikdy nic nepředkresloval a tvořil takříkajíc rovnou načisto), opatřené skoupými titulky či pár řádky úvah, se střídají s novinovými výstřižky či dobovými fotografiemi z časů vskutku nejzuřivějšího a také nejkrvavějšího budování československého socialismu. Vše dohromady pak tvoří monumentální celek, který o počátku 50. let minulého století vypovídá v mnoha ohledech plastičtěji, mnohotvárněji a věrněji než rozsáhlá historická díla. O vynikající výsledek se jistě zasloužilo i pečlivé nakladatelské, grafické a polygrafické zpracování celého díla, které jeho účin na čtenáře a diváka ještě znásobuje. Ve Fukově Deníku 1952 je málo slov, ale o to více drásavých a tragických sdělení. Co do oné univerzální sdělnosti si toto dílo nezadá s Letem let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové či Celým životem Jana Zábrany, k nimž Deník 1952 v doslovu přirovnává kunsthistorik Jan Rous.

Vladimír Binar: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi (Triáda)

„Není vydáno Demlovo dílo – a to je asi největší české literární dílo celého tohohle století,“ konstatoval v roce 1979 Jan Zábrana. V knize Čin a slovo dostává čtenář zasvěceného průvodce, díky němuž se může v bohatém, spletitém a živém díle básníka a kněze Jakuba Demla (1878–1961) zorientovat. Komponovaný soubor textů, které Vladimír Binar (1941) psal od konce 60. let do současnosti, obsahuje kromě studií a komentářů i rozhovory či osobní vyznání. Demlovo dílo představuje jako souvislý „román duše“ a přitažlivou formou i jazykem ho otevírá širší čtenářské obci. Díky zařazení edičních komentářů k Dílu Jakuba Demla, které Vladimír Binar uspořádal v samizdatu s Bedřichem Fučíkem v 70. a 80. letech, a soupisu Demlových knih od Jiřího Dostála může kniha sloužit i jako východisko pro budoucí pořadatele stále postrádaných básníkových spisů. Nakladatelství Triáda pro ně připravuje půdu i tím, že v letech 2002–2006 dokončilo vydávání Díla Bedřicha Fučíka (uspořádali Vladimír Binar a Mojmír Trávníček). Fučíkovy a Binarovy studie i edice jsou celoživotní službou nejen dílu Jakuba Demla, ale českému písemnictví vůbec. Význam a charakter jejich práce, kterou nakladatelství Triáda soustavně zpřístupňuje, lze přiblížit i slovy spisovatele Josefa Jedličky z konce 70. let: „Je zapotřebí nejen niterné poctivosti, ale i značné dávky občanské kuráže, aby byl někdo s to vyrovnat se s Demlovým dílem jako s celkem a neredukovat je pouze na některé izolované básnické texty, jak se často činilo a dodnes pod tlakem a z rozpaků činí. Vztah k Demlovi je pro kulturu vztahem zkušebním.“

 

Litera za překladovou knihu

Guillermo Cabrera Infante: Přelétavá nymfa (Paseka)

Ze španělštiny přeložil Petr Zavadil
Přeložit román La nimfa inconstante, dát mu pod titulem Přelétavá nymfa českou podobu, znamenalo pro Petra Zavadila, vyzkoušet krajní možnosti českého jazyka, a zmobilizovat v plném rozpětí jeho slovní materiál, neměl–li cokoli zůstat dlužný autorovi románu. Guillermo Cabrera Infante se na přelomu minulého století objevil v Karibiku a brzy se přiřadil k světoznámé konstelaci latinskoamerických romanopisců z dané oblasti. Narodil se roku 1929 na Kubě, tedy v místech, kde se akademická španělština během staletí přetvářela do americké mluvy, splývající s předkolumbovskými rezidui, a kde se octla na vlivové hranici americké angličtiny. Tahle skutečnost se pro romanopisce, kritika a esejistu zvýraznila, když po mladých letech uchvácených revoluční iluzí se natrvalo vzdálil problematické realitě své země a usadil se v Evropě.
Je známo, že nejúspěšnější romány o Latinské Americe byly napsány v evropské distanci. To je případ Přelétavé nymfy, nostalgického vzkříšení zjevu mladistvé lásky, a s ní jedinečného jeviště předrevoluční Havany, v níž se lidový živel prolínal s myšlenkovou výjimečností a životní zkušenost s pokušitelskou vášní. Postavy románu promlouvají v soutěži s překotným, nikdy neustávajícím rytmem tropické atmosféry a jejich řeč, přebíraná a přetvářená autorem do složité románové konstrukce, se vytrvale pozvedá od lidského „přízemí“ k metafyzické narážce, od záznamu barové zábavy k důmyslné jazykové hře, od vážného sdělení k humorné ironii. Petru Zavadilovi se podařilo zprostředkovat tento výjimečný románový odkaz v neoslabené síle českému čtenářstvu.

Hilary Mantelová: Wolf Hall (Argo)

Z angličtiny přeložila Michala Marková
Rozsáhlý historický román britské autorky Hilary Mantelové vyznamenaný mimo jiné Bookerovou cenou za rok 2009 přináší nový úhel pohledu na literárně i filmově mnohokrát zpracované období vlády anglického krále Jindřicha VIII. Události na tudorovském dvoře netradičně zaznamenává prostřednictvím neurozeného protagonisty díla Thomase Cromwella – syna prostého kováře, který se vypracuje až do postavení králova rádce a kancléře. Jeho očima sledujeme, jak panovníkova obava z vymření dynastie a nemožnost dosáhnout rozvodu s Kateřinou Aragonskou postupně vedou až k pádu kardinála Wolseyho a rozkolu s katolickým Římem. Autorka na sebe vzala nelehký úkol obalit všeobecně známou kostru historických faktů prvních dekád 16. století beletristickou tkání a udržet přitom napětí, ačkoli dějin znalý čtenář předem zná vyvrcholení příběhu. Cromwella, člověka mnoha nadání, jenž prošel různými sociálními prostředími, povoláními i zeměmi, vykresluje Mantelová, autorka jedenácti dalších knih, jako plnokrevnou osobnost a ze skrovných historických podkladů o jeho soukromí umělecky rekonstruuje nejen jeho profesní dráhu, ale i jeho osobní a vnitřní život.
Český překlad se musel vypořádat s obrovským množstvím dobových reálií od každodenního života až po dvorskou titulaturu a zároveň zprostředkovat autorčin svěží, nearchaizovaný jazyk, aniž by přitom narušil „nemoderní“ stylovou rovinu příznačnou pro historické romány.

 

Herta Müllerová: Rozhoupaný dech (Mladá fronta)

Z němčiny přeložila Radka Denemarková
Do roku 2010 znal český čtenář z rozsáhlého prozaického díla německy píšící autorky rumunského původu Herty Müllerové (*1953) doslova jen pár stránek, přestože patřila k respektovaným tvůrcům německy psané prózy posledních dvaceti let. Když Müllerová získala roku 2009 Nobelovu cenu za literaturu, porotci ocenili na jejích textech zejména, „básnickou zhuštěnost a vypravěčskou otevřenost, s níž vykresluje krajiny vykořeněných“. Tématem všech jejích próz je především děs, který jímá oběti diktatur, strach a stav bezdomovectví. V románu Rozhoupaný dech (Atemschaukel) sleduje autorka osud sedmnáctiletého Lea Auberga, který byl jako desítky tisíc dalších německých obyvatel rumunského Sedmihradska na Stalinovu žádost odsunut v roce 1945 v dobytčích vagónech do pracovních lágrů, kde měl otrockou prací „splatit“ válečný dluh. Román je strukturovaný jako básnická skladba, kde se prolínají obrazy z tábora, vzpomínky na někdejší domov, ale také se v něm zhmotňují slova. Slova pro autorku nejsou jen znaky, ale personifikace, bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu…), a proto jimi není možné nezávazně žonglovat.
Pečlivě vystavěný text líčí na překladatele mnoho pastí: fonetické, lexikální, sémantické i syntaktické. Denemarková musela dešifrovat odkazy na teorii relativity, filozofii existencialismu, biblické citáty i poukazy na díla světové literatury. Současně musela převést zvukomalebnost slov i celých vět, vypořádat se se složitými kompozity, neologismy nebo specifičností němčiny ozvláštněné rumunským dialektem. Ale především se musela pokusit nalézt adekvátní výrazové prostředky pro zachycení intimity a přesnosti obrazů, které jsou prosté patosu i lyrismu.

 

Litera pro objev roku

Markéta Baňková: Straka v říši entropie. Fyzikální bajky ze života (Petr Prchal)

Chytrý a invenčně napsaný text, v němž zvířata zažívají v groteskních situacích důsledky nebo projevy fyzikálních zákonů a teorií – Archimédova zákona, zákona termodynamiky, elektrostatiky, kvantové mechaniky, gravitace, teorie relativity, teorie superstrun atd. Situace, jejichž hrdiny jsou svérázně pojaté zvířecí postavy, jsou tu díky vypravěčské zručnosti rozehrávány neobyčejně nápaditě. Nejde v nich ani o samoúčelnou hru, ani o primitivní beletrizování fyzikálních pouček. Kromě toho, že dokážou zprostředkovat zákony nebo teorie, o kterých jsme se ve škole – často marně či s minimálním efektem – učili, navozují vtipné analogie k lidským situacím, které jsou dobře odpozorované a vystižené, a přitom nesentimentálně podané. Sympatické je i to, že autorčina snaha aktualizovat nepůsobí násilně, protože své příběhy vypráví s humorným nadhledem a s jemnou ironií vůči slabostem v lidské říši. Straka v říši entropie je kniha, která poučí a pobaví čtenáře všech věkových kategorií; autorka nijak neskrývá, že některé příběhy jsou adresovány dětem, některé dospívajícím a některé dospělým. V tom nejlepším slova smyslu je to kniha pro celou rodinu.

Matěj Dadák: Horowitz (Gasset)

Horowitz je ambiciózní, světovou literaturou dobře poučený pokus o víceplánovou novelu, neulpívající jen na tolik obvyklém popisu naší každodennosti, jak to bohužel nacházíme v mnoha dílech začínajících autorů. Představuje mnohovýznamový text nepohrdající retrospektivou, modelovou situací, symbolem, metaforou, vizí i pozvolna odkrývaným tajemstvím, odhalujícím charakter i vývoj těžko uchopitelné postavy, s níž se autor nakonec identifikuje. Krátké rytmizující pasáže a kultivovaný čtivý jazyk jen umocňují důvody nominovat tuto prózu do kategorie objev roku.

David Voda: Sněhy a další (Fra)

Prvotina mladého básníka se výrazně vymyká ze záplavy básnických sbírek, jež se v posledních pěti až deseti letech vyrojily. Průzračně čisté, přesné verše či fragmenty záznamů, neotřelé, významově nabité rýmy a asonance, to vše často prosycené jemnou erotikou. Sugestivní jazyk Vodovy poezie, zejména jeho milostných veršů, proniká hluboko pod kůži, prostupuje skrz naskrz celým tělem. David Voda doslova dýchá na slova, ještě se chvějící v dlaních, a probouzí je do světla sněhu. Překvapivě nově a naprosto nenásilně a přirozeně je tu využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny: „ohne dich / neviem byť“. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma.