Černá bere

Málomluvné, tiché, k drobným událostem všedního dne soustředěné jsou básně sbírky Černá bere Michala Maršálka (nar. 1949). Vládne v nich rozum a přesnost. To je první dojem, který vzbuzují. Při pozornějším čtení ale narážíme na trhliny, které dovolují nahlédnout pod tuto hladkou slupku racionality. Na nesamozřejmost slov, z nichž je utkána. – Maršálek si v básni vystačí s několika strohými verši, s jediným postřehem. Ze všech barev tu zůstaly pouze černá a bílá. Jen tu a tam metafora, jinak věcné vyjádření viděného, postřehnutého, myšleného. Maršálek se až asketicky zbavuje většiny myslitelných výrazových prostředků, a přitom při četbě jeho textů nijak nestrádáme nedostatkem významu. Minimalistickou povahou svých textů – a nejednou též doslovnou tematizací – evokuje ticho jako hranici řeči. Slova v tomto hraniční pásmu se chvějí, jako by se bála o svůj smysl. Ale opak je skutečností. Maršálkovi se daří cestou výrazového minimalismu maximalizovat dění smyslu uvnitř veršů i napříč celou pečlivě prokomponovanou sbírkou. Paradox je ostatně úhelným kamenem této knihy.