Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie

Kniha je prvním uceleným představením dějin předpisů pro užívání interpunkce v češtině od prvních pokusů v 16. století po dnešek, zasazených do širšího kulturně-historického kontextu. Ukazuje, že čeština byla v tomto ohledu pevnou součástí evropského prostoru: nejprve přejímala a více či méně modifikovala teorii vytvořenou pro latinu, od 19. století pak pro němčinu. Dokládá také, že tato zdánlivě pouze pravopisná pravidla vycházejí z toho, co vlastně považujeme za základní jednotku psaného textu ‒ dnes je to věta, ale až do začátku 19. století to byla perioda ‒ a jaké principy jejího členění upřednostňujeme, zda rétoricko-výdechové, nebo logicko-syntaktické. Proto také interpunkce nebyla nikdy pouze záležitostí psaní textů, ale i jejich čtení, a úzce souvisela nejen s gramatikou, rétorikou, stylistikou či poetikou, ale například i s hudbou, logikou, právem nebo teologií.