Chůze po dunách

Kateřina Rudčenková (1976) patří k nejvýraznějším básnickým hlasům už od své prvotiny Ludwig (1999). Pro její tvorbu byl od počátku typický kontrast provokativní otevřenosti a vědomé, zřetelné stylizace; napětí mezi přímostí a metaforičností, mezi smyslností a chladem, mezi intenzivní fyzičností a naléhavým existenciálním přesahem. Ten v nominované sbírce Chůze po dunách ještě zesiluje, paradoxně zdůrazňován civilním tónem básnické výpovědi a jejím pevným ukotvením v kulisách každodennosti, běžného života, únavně předvídatelného a prožívaného znovu, jen v neodvratně blednoucích odstínech. Dřívější erotismus a důraz na smyslovost jsou stále více kontaminovány a naleptávány ironií i sebeironii, jak se s uplývajícím časem zvětšuje nadhled, odstup, distance. Básnířka pozoruje a pojmenovává – často tak výstižně, že čtenáři zatrne. Kateřina Rudčenková nepotřebuje hýřit metaforami, vždyť jako metaforu lze často vnímat celou báseň – třeba Neviděný ohňostroj: „Nešel jsi ven. / Vše bylo předem / příliš představitelné. // Slyšels jen dunění: rozstřikoval se / kdesi mimo tvé zorné pole. // Sledovals náměstí s lidmi běžícími nocí, / aby tu slavnost ještě zachytili. // Fascinován důvěrou, s níž se hnali / za světelným štěstím / na jednoznačně černočerné obloze.“ Všechny ty „ohňostroje“ a „karnevaly“ jsou demaskovány coby pomíjivé iluze – a je v tom osvobozující úleva, ale i trocha nostalgie a smutku. I výše uvedené návratné motivy pak ukazují k nenápadnému, ale stále přítomnému „druhému plánu“ sbírky, v němž rezonují východní filosofie; i odtud ono „oranžové období“, akcentované hned v úvodní básni. Chůzi po dunách tak lze číst opakovaně, po jednotlivých vrstvách, které se přirozeně prolínají a vzájemně nasvěcují.