Číhat na mech

Prvotina Alexandry Brockové přesvědčuje jemností pozorování. Poezie je brána jako jemný nástroj, propojující pozornost k věcem s niterným vhledem. Rozvernost textů nebrání hlubšímu myšlenkovému přesahu, sebeironie a hravost se dokáží pohybovat na hraně zázračna. Mech je v básních přítomen jako symbolický leitmotiv zániku, ale i tiché a vytrvalé obrody. Patrná je nesmírná citlivost a pozornost k různosti matérií, ale i různosti poloh vnímání, od počitků a vjemů až po podvratné a parodické náznaky, a také maskování citové angažovanosti, zájem o svět. Jako bychom jen opravdu tiše našlapovali bez jakékoliv náznaku invazivity. Našlapování je pak spíše péčí, i v postavě Kdo-si jako pečovatele. Je zde mnoho krajinných, přírodních motivů, které tu nejsou samy pro sebe. Vše je integrováno v důmyslný celek, a přitom tak lehce, vzdušně. V knize je pak i banalita civilního života vnímána jako potměšilý labyrint, skýtající výzvu ke hře, ale i hrozící nebezpečím. Vposled z básní prosvítá zájem o životnost – prorůstající hrozbou zániku a ustavičného civilizačního ohrožení. „Průměrná šeď člověka posílí.“