Co vyprávěla Dlouhá chvíle

Alois Mrštík kdysi napsal, že dobrá kniha pro děti se pozná podle toho, jestli ji s potěšením a zaujetím mohou číst i dospělí. Knížka V. Fischerové tuto podmínku zcela jednoznačně splňuje. Tvoří ji soubor příběhů, které malému nudícímu se chlapci vypráví jeho „Dlouhá chvíle“. Tato hra s časem kompozičně rámuje příhody různých postav – potrhlého turisty v Africe, lvíčete, které miluje hudbu, dvojici dětí, hračky, nepotřebné staré věci – a zároveň předznamenává výraznou imaginativní linii, jež v různých obměnách prostupuje celým vyprávěním. Hlavně její zásluhou dostávají události a jednání postav určitý přesah, který čtenáři poskytuje možnost, aby potěšení z poutavého, zábavného děje znásobil prožitkem citovým a fantazijním, a spolu s ním přijal i nevtíravý, leč zřetelný apel etický. V rámci tvorby pro děti je kniha Violy Fischerové mimořádná také tím, že z dětského vnímání současného světa se v ní stává zdroj originální poetiky: dětskému čtenáři se otvírá nejen lehce plynoucím vypravěčským stylem, ale hlavně humorem, hravostí i nesentimentální něhou, kterou umocňují neobvyklé, tajemně snové ilustrace Jana Híska.