Místní

V debutové sbírce Lubomíra Tichého se konstruuje svět maloměstské civilnosti, svět mysliveckých plesů, svozů železa, senoseče i nedospělého, ještě bojácného kroku v digitální skutečnosti. To vše je úhelnými kameny svébytného topografického náčrtu, mapy zohledňující prostory vnitřní i vnější, které se nakonec stávají jedním. Kulisy sbírky by přitom mohly snadno svádět – na jedné straně k nostalgii po světě Poláčkových románů, na straně druhé k laciné duchovní estetizaci venkova. Tichý si však zachovává původnost zralé, silné poezie, která se neprohlíží v zrcadle, naopak. Téměř jako by o sobě nevěděla. Básně nejsou zatíženy pointou ani apelem – uchovávají si lehkost, výjimečnou přesnost a schopnost koncentrace, kterých dosahují skrze metodu účastného pozorování. V jemných nuancích přírodního i lidského se tak odehrávají texty-události nečekaného vnitřního dosahu: laskavosti, zájmu, údivu.