Palác šupinatých koček

Palác, do nějž Jarmila Kašparová zasadila děj svého románu, je celý jeden svět, kde vedle sebe žijí velcí lidé (cinšár a jeho dvořané), cupiti, kteří jim slouží, a v neposlední řadě i šupinaté kočky. Mimo obří palác naopak neexistuje nic; vyhnanství za jeho zdi se rovná smrti. Čtenář je vržen rovnou doprostřed palácových intrik, když je cinšár zavražděn a jeho odstrčená, zapomenutá dědička Bekh se rozhodne čelit obvinění z podílu na otcově smrti a sama se prohlásí novou cinšárou. Její příběh se zpočátku tváří jako přímočará dvorská fantasy, postupně ovšem odhaluje další žánrové roviny. Ty autorka odkrývá s mistrnou lehkostí a volí k tomu jazykové prostředky, které se jen o chlup liší od běžné češtiny. Tahle drobná odlišnost přitom neslouží jen jako překrásná kudrlinka pro potěchu čtenáře; jazyk je pro děj stejně důležitý jako třeba důvod, proč jsou cupiti drobní nebo proč jsou kočky šupinaté. V Paláci šupinatých koček tak nejde jen o Bekhino objevování své vnitřní síly a místa na světě. Je to zároveň i román o tom, jak moc záleží na způsobu, jakým jednotlivci i celé skupiny přemýšlejí o sobě a o ostatních – a jaké důsledky může mít, když se jejich rámec myšlení jen o trochu posune.